Vývoj materiálů se nejdříve ubíral cestou zvyšování citlivosti daguerrotypických desek. Goddard zvyšoval citlivost desek v roce 1840 pomocí brómu a jódu. V roce 1841 použil Cloudet ke zcitlivování desek chlór a jód či bróm a jód.[1] Těmito postupy se podařilo zvýšit citlivost a tím zkrátiti expozici na několik sekund.
Daguerrotypie měla krom dlouhé expozice ještě další nevýhodu a to, že se obraz nedal množit a byl citlivý na mechanické poškození. Daguerrotypické obrazy se nemnožily fotochemickými cestami. Tím nevznikla pravá fotografie, ale jen její převedení do grafické podoby.
Albuminové vrstvy
Kvůli hledání zdokonalení zvýšení citlivosti materiálů a zlepšení jejich praktických vlastností se stal Talbotův vynález, i když chráněn patentem, východiskem pro další postupy. Mezi ty první patří právě albuminiové vrstvy, které použil Abel Niepce de Saint Victor roku 1847. Podložkou pro citlivý materiál bylo sklo, na které nanesl vaječný bílek smíchaný s jodidem draselným. Vrstvu nechal zaschnout a pak ji zcitlivoval v roztoku dusičnanu stříbrného.[2]
Mokrý kolodiový proces
Tvůrce tohoto procesu je sochař Frederick Scott Archer. Jako pojivo světlocitlivé vrstvy použil roztok střelné bavlny – kolodium a jako podklad použil skleněnou desku.[3] Roztok se nanesl na desku, zcitlivěl se dusičnanem draselným a ještě za mokra se exponovalo. Deska se vyvolávala v kyselině duběnkové, později v octovém roztoku pyrogalodu a ustalovala se v thiosíranu sodném. Tento proces dovolil zkrátit dobu expozice. Tento proces měl však nevýhodu okamžité zpracování, což v přírodě bez mobilní laboratoře bylo nemožné.
Negativy se kopírovaly na aluminiové papíry. V roce 1850 nahradil Blanquard-Evrard vaječný bílek kolodiem a papíry se od té doby vyvolávaly v kyselině duběnkové, tím se stalo rozmnožování fotografií masovou záležitostí.